Šepot nadcházející zimy
Ve vzduchu je teď zřetelná kvalita. Teplo pozdního podzimu se konečně vzdalo a zanechalo za sebou svěží, čistý chlad, který je zároveň překvapivý a povědomý. Nepřišlo s bouřkou, ale s jemným posunem světla a novou ostrostí větru.
Ráno nás nepřivítalo jemné slunce, ale ocelová, zatažená obloha. Vyjít ven bylo jako vstoupit do jiného ročního období. Ta zima nebyla brutální, ale byla to neodbytná-svižná, povzbuzující facka, která zbystřila smysly. Zjistil jsem, že jsem si zapnul bundu o něco výš a zabořil ruce o něco hlouběji do kapes. Každý nádech se zhmotnil jako malý, prchavý obláček, přízrak tepla, který si chlad okamžitě vyžádal.
Svět ztichl. Bouřlivé zvuky léta a šustivý sbor podzimního listí jsou pryč a nahradilo je hlubší ticho. Vítr, nyní zbavený svého tepla, šeptá skrz holé větve novým, ostřejším hlasem. Nese vůni vlhké země a slabý, zakouřený příslib ještě nezapálených krbů. Lidé chodí o něco rychleji, jejich kroky jsou cílevědomější, jejich postoje jsou mírně shrbené proti přírodním živlům.
Přesto je v tomto sestupu zvláštní krása. Studený vzduch působí v plicích čistě, čistí. Díky tomu se svět zdá jasnější, okraje budov jsou proti bledé obloze ostřejší. Je to pozvání obrátit se dovnitř-a hledat teplo dobře-osvětlené místnosti, pohodlí horkého nápoje a tichou společnost s dobrou knihou. Toto první významné chladné počasí nekončí; je to přechod. Je to pevné, ale tiché oznámení přírody, že začíná nová, více reflexivní kapitola.
